Tulák Miloslav Nevrlý

zuzka

:

Asociace

Komunisti po invazi znovu zakázali skauting, takže jsme se stali formálně součástí Turistických oddílů mládeže, takzvanými tomíky. Jezdili jsme na puťáky na Slovensko a v letech 1975–1981 jsme každý rok vyrazili do Karpat. Výhoda byla, že mi na to v rámci takzvané práce s mládeží tehdy dali v Severočeském muzeu v Liberci, kde jsem třiačtyřicet let pracoval, dovolenou. Vzal jsem si do ruksaku pytel ovesných vloček, trochu cukru a vyrazil.

Přírodovědec a zejména klasik „tulácké“ literatury, autor Karpatských her, Knihy o Jizerských horách či Nejkrásnější sbírky, Miloslav Nevrlý, se k nám hlásí. Připomeňme, že v roce 2009 nám přispěl statí o Jizerských horách do publikace Chalupář.

Týdeník Respekt ve svém třicátém čísle přináší s tímto pozoruhodným mužem obsáhlý rozhovor.

S laskavým svolením redakce Respektu jeho část zveřejňujeme na našich stránkách a zároveň doporučujeme tomíkům a jejich příznivcům, aby si ho dočetli na webu Respektu.

Dobrou zprávou je i to, že vydavatelství Vestri posílá do světa Nevrlého nejznámější dílo Karpatské hry.

 

Jedna z kapitol Karpatských her se jmenuje Hra na poutníka s lehkým srdcem. Píšete v ní o lidech, které nazýváte „ptáky mezi poutníky“: po horách chodí bez stanu i jídla a nestarají se o hygienu. Existují ještě takoví poutníci?

Bezpochyby ano.

Ptám se kvůli tomu, že už tehdy před pětatřiceti lety jste varoval před masovou turistikou úplně opačného ražení, kterou popisujete jako „cosi zpitvořeného, krásného i hrozného“.

Protože mě ta komunistická turistika otravovala. Lidi chodili po horách na počest sjezdu KSČ, aby dostali peníze, nebo na krajský výbor tělovýchovy hlásili ušlé kilometry, aby dostali vyznamenání. No a dnes? Když se dívám v televizi na pořady o Slovensku, tak je mi úplně mdlo, když vidím ty proudy lidí, kteří míří do nějaké jeskyně, a stejné proudy z ní zase vycházejí, to je pro mě úplně absurdní.

Když jsme jezdili na Slovensko a později do Rumunska, o kterých v knize píšu, měli jsme jen lehké ruksaky, šli jsme bez mapy, vypili jsme, co kolem teklo, a spali jsme na poli. Slovensko jsem poznal v roce 1953. Měsíc jsme stanovali v Račkově dolině v Roháčích a kolem nás vůbec nikdo neprošel. Dnes se tam kvůli návalu vybírá vstupné.

Další vaší hrou v knížce je Hra na diamantové zdraví. Na cestách doporučujete nečistit si zuby, místo mýdla používat říční písek a všechny tělesné neduhy podle vás vyřeší česnek a trocha alkoholu. Opravdu jste to striktně dodržoval?

Ono nebylo těžké to dodržovat. Mýdlo jsme skutečně neměli a česnek byl nutností: ti, kdo ho nejedli, na to doplatili průjmem, protože hygienické poměry byly v horách otřesné. Jediné jídlo, co se dalo sehnat, byl kus sýra od pastýřů a ti byli pěkní špindírové. Ale zase si člověk obohatil střevní mikroflóru.

Pokračování rozhovoru na: https://www.respekt.cz/tydenik/2017/30/ideal-samoty-a-divokosti?issueId=100225

 


Přidat komentář