Za sto let možná děti našich dětí

svým dětem budou teskně vyprávěti

o šedém ránu čtrnáctého září,

navěky označeném v kalendáři.

 

To kalné ráno, to si pamatuj,

mé dítě.

 

Až ze všech nás budou jenom stíny

či prach, jejž čas bude klást na hodiny

života příštích, v ranním šeru

chvíle se ozve bez úderu.

 

To kalné ráno, to si pamatuj,

mé dítě.

 

Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,

ten okamžik a konec umírání,

když smrt se dotkla vrásek čela

a ranní mlhou odcházela.

 

To kalné ráno, to si pamatuj,

mé dítě.

 

Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,

měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,

Evropo hrozná nad meči a děly,

ve světle svící, jež se rozhořely.

 

To kalné ráno, to si pamatuj,

mé dítě.