Povodeň na Suchomelu

zuzka

:

Asociace

Kraje:

Jihočeský kraj

Vedoucí tomíků Dumánci z jižních Čech, Lukáš Dumský, poslal pár fotek z vyplavené loděnice a sepsal o záplavě jejich tábořiště reportáž. Moc veselé čtení to není... Dumánkům přejeme, ať jim na táboře ani nekápne!

 

Povodeň přišla nečekaně. Ještě v sobotu dopoledne svítilo sluníčko. Na řece jezdili vodáci. Odpoledne jsme za lehkého mrholení vymetali komíny, abychom dostali povinné revize. Ani místní chataři nejevili známky nepokoje, když jsme společně koukali na stoupající hladinu vody v potoce. Žádnou výstražnou zprávu pro oblast Lužnice nikdo nevydával. Na internetových stránkách hydrometeorologického ústavu byly stále udávány hodnoty odpovídající normálnímu průtoku.

Večer začalo pršet hustěji. Potok se začal rozlévat na louku. Ani to mě příliš neznepokojovalo, protože vodu na louce jsme tu měli i po jarním tání sněhu. Když jsem šel tedy kolem desáté spát do táborové chaty, přes kanady mi již tekla voda z potoka, ale z řeky jsem stále ještě strach neměl.

Celou noc pršelo. Podle několika zdrojů napadlo snad až 70 mm srážek, což znamená 70 litrů vody na každý metr čtvereční. Nervózně jsem během noci sledoval, jak se proud vody potoka zvětšuje. Cestu z chaty do loděnice jsem měl již odříznutou.

Když jsem se probudil v 5:30 a opět vykoukl z okna, spatřil jsem vodu z řeky na prahu loděnice. Neváhal jsem ani okamžik. Oblékl jsem na sebe pracovní oblečení, skočil do kanad a vyrazil z chaty. Vůbec jsem se nepokoušel zkusit proběhnout rozlitým potokem mezi chatou a loděnicí, a to si budu ještě asi dlouho vyčítat. Byl jsem na tábořišti sám a nechtěl jsem riskovat. Běžel jsem proti proudu potoka, že jej přeskočím v některém z užších míst. Z potoka se však mezitím stala řeka deroucí se skalnatými útesy. Postupně jsem zjišťoval, že do loděnice se nedostanu tak rychle, jak jsem očekával. Problém nakonec nepředstavoval jeden potok, ale každý jeho přítok, kterého by si za normálních okolností člověk snad ani nevšiml.

Do loděnice jsem se dostal asi až po půl hodině indiánského běhu a horolezeckých výstupů. Snažil jsem se šetřit síly, protože to nejhorší mě teprve čekalo: stěhování loděnice. Když jsem se k ní dostal, stála již prakticky v korytě řeky. Neváhal jsem ani chviličku a pustil se do řeky. Když jsem se dostal do loděnice, bylo v ní již dvacet centimetrů vody. Z ní jsem vytahoval tašky s oblečením, foťák, vysavač, sekačku na trávu a spoustu dalších věcí. Lednička byla již vytopená, a tak jsem se snažil alespoň zachránit zbytek potravin. Teprve, když voda ještě stoupla a ledničku mi přizvedla, měl jsem již dost sil ji z loděnice vynést.

V 6:30 jsem vzbouzel pana Volavku z nedalekých Slavňovic, zda by mi nepřijel s traktorem na pomoc. Elektřina byla již dávno mimo provoz a v ohrožení byl mrazák plný potravin. Pan Volavka dorazil až v 9:00 a cestou musel odklízet spadané stromy a sesunuté kameny. Když se vracel do Slavňovic s naloženým mrazákem, riskoval vlastní život při přejezdu můstku, přes který se valil rozlitý potok.

Tři hodiny v prolitých kanadách a mokrém oblečení mě fyzicky zmohly. To nejdůležitější bylo z loděnice vyneseno, a tak jsem si mohl zatopit v chatě stojící na loděnici a trochu se ohřát. Klepal jsem se zimou. Téměř odevzdaně jsem pak z okna sledoval, jak hladina řeky stále stoupá a déšť neustává. Obdržel jsem mezitím zprávu, že Lužnice bude kulminovat až v pozdních odpoledních hodinách.

Ze Slavňovic kolem poledne přišli dva chalupáři nabídnout mi pomoc. Taková nabídka se nedalo odmítnout a ač se mi tam tedy už vůbec nechtělo, začal jsem se opět soukat do loděnice úzkým okénkem. Dveřmi to již nešlo, protože by při jejich otevření mohlo z loděnice odplavat mnoho materiálu. V tu dobu už v ní bylo kolem 80 cm vody. Vyndával jsem tedy další materiál a jídlo z již zatopených nebo ohrožených polic a prodíral si cestu plovajícími kusy nábytku a dřevem. Chalupáři přebírali věci u okének a nosili je pod střechu.

Když jsem z loděnice vylezl, byl jsem zase zmrzlý na kost. Voda měla ten den asi deset stupňů. Suché dřevo na ohřátí stále ubývalo.

Když odpoledne voda skutečně přestala stoupat, vypravil jsem se naposledy okénkem do loděnice, abych ji zabezpečil na další noc. Zavřel jsem všechna okna a vyndal ještě pár cenných věcí. Pak jsem již vyslyšel naléhání svých blízkých a chatu opustil.

Bylo mi smutno. Měsíční práce na tábořišti a spousta materiálu byla zmařená. Kdyby v sobotu přišla jakákoli varovná zpráva, mohl být aspoň ten materiál zachráněn. Mohl jsem být i já sám ostražitější a ještě v sobotu večer z loděnice preventivně něco odnést. Jak jsem však mohl tušit, že se na nás ze dne na den přiřítí padesátiletá voda? Odjížděl jsem s pocitem, že v neděli jsem udělal pro záchranu tábořiště své maximum. ˇ

Po týdnu

Týden uplynul. Stádlecký starosta nám hodně pomohl s obnovou koryta potoka a přístupové cesty k tábořišti. Společně s dalšími táborníky jsme vystěhovali věci z loděnice. Většina nábytku asi brzy shoří na ohni. Stejně tak skončí asi i část táborového materiálu, kterou se nepodařilo zachránit včas. Místo čerstvě posekané louky, máme teď na tábořišti hromady kamení a písku. Ještě stále nevíme, co nás čeká ve studni a v jímce. Jsme však pevně odhodláni tábořiště do léta vyčistit a naše dva táborové turnusy uskutečnit. Naše děti jsou na tábor natěšeny a já se těším ještě více.

 

Byli jsme a budem, jak jsme byli dosud, ranami a trudem, nezlomí nás osud.

 

Lukáš Dumský, TOM Dumánci

Fotografie: